Nejstarší brány k umožnění přístupu do opevněných lidských sídel se objevují už od hlubokého starověku na Předním východě a ve Středomoří. Na českém území jsou první opevněná sídla keltská oppida. Ke opravdovému rozvoji opevňovacích systémů u nás dochází v souvislosti s rozvojem měst ve 13. století, zejména po vpádu Mongolů do Evropy v roce 1241. Další vývoj bran poznamenal rozvoj palných zbraní v 15. století, který zapříčinil výrazné zdokonalení městských opevnění. Dalším předělem v dějinách opevnění měst v českých zemích byl rok 1547, kdy Ferdinand Habsburský po potlačení stavovské vzpoury uvalil na královská města těžké pokuty a konfiskace. Města přišla o značnou část svých financí a musela začít šetřit, což se podepsalo na údržbě městských opevnění. To se pak plně projevilo za třicetileté války, kdy byla úroveň hradeb a bran českých měst velmi nízká. Poslední opevnění měst se buduje za Josefa II., kdy jsou např. města Terezín a Josefov přetvořeny na městské pevnosti, nicméně už v průběhu 18. století začínají městské obranné systémy postrádat svůj smysl a hradby i brány se postupně odstraňují, aby umožnily rozšíření měst. Za I. republiky se postupně přistupuje ochraně bran jako historických památek, přesto se jich do dnešních dnů dochovalo poměrně málo.